19

kulturní odříkání a usmiřuje více než co
koliv jiného s obětmi, přinesenými kultuře.
Jeho výtvory posilují kromě toho pocity
ztotožnění, jichž každý kulturní celek má
tolik zapotřebí, tím, že zavdávají podnět
ke společně prožitým a vysoko oceňovaným
pocitům; slouží však také narcisistickému
uspokojení, pokud jsou výkony právě oné
kultury a pokud výmluvně připomínají
právě její ideály.

O části snad nejvýznamnější z psychického
inventáře kultury nebyla dosud zmínka.
Jsou to její náboženské představy v nejšir-
ším slova smyslu, čili vyjádřeno jinými
slovy, které ospravedlníme později, její iluse.

III.

V čem spočívá zvláštní cena náboženských
představ?

Mluvili jsme o nepřátelství vůči kultuře,
vyvolaném tlakem kultury a odříkáním,
jehož kultura vyžaduje. Mysleme si, že jsou
zápovědi zrušeny a že je tedy nyní možno
vybrat si za sexuální objekt každou ženu,
která se nám zalíbí, že smíme bez rozmýš-
lení zabíti svého soka, ucházejícího se o
tutéž ženu, anebo kohokoliv jiného, kdo by

20

nám stál nějak v cestě, že je dovoleno odnít
jinému kterýkoliv z jeho statků a nepotře-
bovat se ho ani ptát o dovolení, jak krásný,
opravdu, by byl potom život, jakou by byl
nepřetržitou řadou uspokojení! Ale narazí-
me ovšem brzo na malé obtíže. Každý jiný
má zrovna tatáž přání jako já a nebude se
mnou jednat o nic šetrněji, než já s ním.
Jen jediný člověk muže se tedy stát tako-
vým zrušením kulturních omezení neome-
zeně šťastným, to je tyran, diktator, jenž
se zmocnil všech mocenských prostředků, a
i ten si musí přát, aby ostatní lidé zacho-
vali aspoň jeden příkaz kultury: Nezabiješ!
Jak je to však krátkozraké a nevděčné
usilovat vůbec o zrušení kultury! Co by
potom zbylo, byl by přírodní stav a ten by
byl ještě» tíživější. Je pravda, že příroda
nám neuložila žádných pudových omezení,
a že nám ponechala volnost, ale má moc
působivý způsob, jak nás omeziti. Zabíjí
nás chladně, krutě a jak se nám zdá bez-
ohledně, a to zrovna při příležitosti našeho
ukojení. Spojili jsme se přece právě pro
tato nebezpečí, jimiž nás příroda ohrožuje,
a vytvořili jsme kulturu, jež mezi jiným má
také umožniti naše spolužití. Neboť hlavním
úkolem kultury, jejím vlastním existenčním
důvodem je, aby nás chránila proti přírodě.

21

Je známo, že v mnohém ohledu to docela
dobře umí již dnes a dovede to zřejmě
někdy v budoucnosti ještě daleko lépe. Ale
nikdo se neoddává klamné víře, že je pří-
roda již teď přemožena; jen málokdo od-
važuje se doufat, že snad jednou bude člo-
věkem úplně podrobena. Jsou tu živly, které
jako by se vysmívaly každému lidskému
poutu. Je tu země, která se třese, trhá a
pohřbívá lidi a všechna lidská díla, voda,
která povstává a všechno zaplavuje a za-
tápí, bouře, která vše smete, jsou tu nemoci,
které teprve od nedávna rozpoznáváme jako
útoky jiných živočichů, a konečně bolestná
záhada smrti, proti níž dosud není léku a
snad ani nebude. S těmito silami povstává
proti nám příroda, velkolepá, ukrutná, ne-
úprosná a staví nám znovu na oči naši sla-
bost a bezmocnost, které jsme se chtěli zba-
viti svou kulturní prací.

Je to jeden z mála radostných a povzná-
šejících dojmů, jež skytá lidstvo, když při
živelných pohromách zapomíná na odlišnost
svých kultur a všech vnitřních obtíží a ne-
přátelství a připomene si svůj velký společ-
ný úkol, jak se zachránit proti přesile
přírody.

Život je těžký, a to nejen pro lidstvo jako
celek ale i pro jednotlivce. Kus újmy způ-

22

sobuje mu kultura, na níž má podíl, část
utrpení připraví mu ostatní lidé, a to buď
proti zákonům kultury anebo následkem
nedokonalostí této kultury. K tomu přistu-
pují škody, jež mu způsobuje nepřemožená
příroda, anebo, jak se tomu říká, osud.
Výsledkem toho měl by býti stav stálého
bázlivého očekávání a pocit těžkého ublížení
přirozenému narcisismu. Víme již, jak rea-
guje jednotlivec na škody, způsobené mu
kulturou i mimo kulturu. Vyvíjí úměrnou
sílu odporu proti kulturním zřízením, to je
nepřátelství proti kultuře. Ale jak se brání
převaze přírody, proti osudu, jenž mu hrozí
jako všem ostatním?

Kultura sejímá s něho tento úkol a stará
se o všechny týmž způsobem. Je také po-
zoruhodné, že v tomto směru skoro všechny
kultury konají totéž. Nespokojí se snad jen
splněním úkolu, hájiti člověka proti přírodě,
nýbrž pokračují v něm, jenže jinými pro-
středky. Je tu několikerý úkol. Těžce ohro-
žené sebevědomí člověka si žádá útěchy,
svět a život má být zbaven svých hrůz a
kromě toho i zvědavost lidská, jež je ovšem
poháněna nejsilnějším praktickým zájmem,
dožaduje se odpovědi.

Již prvním krokem je mnoho získáno. Je
jím zlidštění přírody. Nelze se přiblížiti ne-
 

23

osobním silám a osudům, zůstávají stále cizí.
Ale je něco známého v neznámu, když
v živlech bouří vášně stejné jako v lidském
nitru, když ani smrt není ničím spontánním,
nýbrž násilností, spáchanou nepřátelskou
bytostí, a když všude v přírodě máme kolem
sebe bytosti, jaké známe z vlastní společ-
nosti a můžeme pak svou nesmyslnou hrůzu
zpracovati psychicky. Člověk je snad dosud
bezbranný, nikoliv však už bez pomoci a
bezvládný, může aspoň reagovat. Ba snad
dokonce ani není bezbranný. Může použíti
proti oněm násilnickým nadlidským byto-
stem tam daleko týchž prostředků, jichž
používá v své společnosti. Může se pokusit
je zapřísahati, chlácholiti, podplatiti a ode-
jmouti jim takovým ovlivňováním část
jejich moci. Taková náhražka přírodní vědy
psychologií nepřináší jen okamžitého uleh-
čení, nýbrž ukazuje také cestu k dalšímu
ovládnutí situace.

Neboť taková situace není nic nového. Je
obrazem dětinských představ. Je vlastně
jen pokračováním dřívějšího stavu, neboť
tak bezmocní jsme již kdysi byli, když jsme
byli malými dětmi, vůči rodičům, jichž jsme
se měli důvod báti, zvláště otce, ale jichž
ochranou jsme si byli také jisti oproti ne-
bezpečím, jež nám tehdy byla známa. Bylo

24

tedy lákavé srovnati oba stavy. I přání se
při tom asi uplatnilo stejně tak, jako se
uplatňuje v snovém životě. Spícího zmocňuje
se předtucha smrti, chce ho přenésti do
hrobu; ale snová práce dovede si najíti pod-
mínky, za nichž se stane i tato obávaná
událost splněním touhy; snící se vidí ve
starém etrurském hrobě, do něhož sestoupil
blázen, ukojen v svém zájmu archeologa.
Člověk neudělal si také z přírodních sil
prostě lidí, s nimiž by se mohl stýkat jako
se sobě rovnými, to by neodpovídalo ani
přemocnému dojmu, jakým naň působí,
nýbrž dá jim povahu otců, udělá z nich
bohy, sleduje při tom předobraz nejen ze
stádia dětského, nýbrž i z dřívějších vývo-
jových stádií.

Časem jsou učiněna první pozorování o
pravidelnosti a zákonitosti přírodních jevů,
a přírodní síly pozbývají své zdánlivé lid-
skosti. Ale bezmocnost lidská zůstává a s ní
touha po pomoci otce a bohů. Bohové po-
držují svůj trojí úkol, zažehnávati hrůzy
přírody, smiřovati s krutostí osudu, jak se
projevuje zejména smrti, a odškodniti za
utrpení a újmy, jež jsou člověku uloženy
kulturním soužitím.

Ale znenáhla posune se těžiště těchto tří
úkolů. Člověk zpozoroval, že přírodní jevy

25

se dějí samočinně podle vnitřních nutností.
Bohové jsou zajisté pány přírody, stvořili ji
tak jak je a teď ji mohou ponechati samu
sobě. Jen občas zasáhnou do jejího běhu tak
řečenými zázraky, jakoby se tím přesvědčo-
vali, že se ničeho nevzdali ze své původní
mocenské oblasti. Pokud jde o udílení osudů,
udržuje se nepříjemné tušení, že bezradno-
sti a bezmocnosti lidstva se nedá odpomoci.
Zde selžou bohové nejsnáze, i když tvoří
osud, tu musí být jejich cesty považovány
za nevyzpytatelné. Nejnadanější lid staro-
věku dopracovával se k poznání, že MOIRA
je nad bohy a že sami bohové mají svůj
osud. A čím více se stává příroda samostat-
nou a bohové se od ní vzdalují, tím váž-
něji se připíná všechno očekávání k třetímu
úkolu, jenž jim byl přidělen, tím více stává
se mravní oblast jejich vlastní doménou.
Božským úkolem je nyní vyrovnati nedo-
statky a vady kultury, hleděti si utrpení,
která lidé při svém soužití si způsobují, a
bdíti nad prováděním předpisů, vzniklých
z kultury, kterých lidé tak špatně poslou-
chají. Kulturním předpisům samotným je
přiřknut božský původ, jsou vyzdviženy
nad lidskou společnost a rozšířeny na celou
přírodu a světové dění.

Je tak stvořena zásoba představ, zrozená

26

z potřeby udělat snesitelnou lidskou bez-
mocnost a vybudovaná z materiálu vzpomí-
nek na bezmocnost vlastního mládí i na
mládí lidstva. Lze zřetelně poznat, že tento
majetek chrání člověka ve dvou směrech:
Před nebezpečím přírody a osudu, a před
škodami, pocházejícími ze samotné lidské
společnosti. V souvislosti to zní: život na
tomto světě slouží vyššímu účelu, jenž se
sice nedá snadno uhodnouti, ale který je
jistě zdokonalením lidské bytosti. Pravdě-
podobně se má státi předmětem tohoto po-
vznešení a povýšení duchovní část člověka
duše, jež se během dob tak pomalu a s od-
porem odpoutala od těla. Vše, co se děje
v tomto světě, je splněním úmyslů nás pře-
vyšující moudrosti, která byť po cestách a
oklikách těžko sledovatelných, nakonec vše
řídí k dobru, t. j. pro nás k radostnému.
Nad každým z nás bdí dobrotivá, jen zdán-
livě přísná prozřetelnost, jež nedopustí, aby
chom se stali hříčkou nadmíru silných a
bezohledných přírodních sil; ani smrt není
zničením, nějakým návratem k anorganické
bezživotnosti, nýbrž počátkem nového způ-
sobu života, který je vyšší fází ve směru
vývoje člověka. A vzato s druhé stránky:
týtéž mravní zákony, jež byly stanoveny
našimi kulturami, určují i všechno světové

27

dění, jenže jsou opatrovány jakousi nejvyšší
soudní instancí s neporovnatelně vyšší mocí
a konsekvencí. Všechno dobro dojde na-
konec své odměny, všechno zlo svého trestu,
když ne již v této formě života, tedy v po-
zdějších způsobech bytí, počínajících po-
smrti. Všechny hrůzy, utrpení a krutosti
života jsou tedy určeny k tomu, aby byly
vymýceny; posmrtný život, jenž je pokra-
čováním našeho pozemského života, tak jako
se přičleňuje neviditelná část spektra k vi-
ditelné, přináší všechnu onu dokonalost,
kterou jsme zde snad postrádali. A nekoneč-
ná moudrost, jež řídí tento postup, nesmírná
dobrotivost, jež se v něm projevuje, spra-
vedlnost, jež se jím uplatňuje, to vše jsou
vlastnosti božských bytostí, jež stvořily i
nás i celý svět. Anebo, lépe řečeno, jedné
božské bytosti, v níž se změnily v naší kul-
tuře všechny božské bytosti pravěku. Národ,
jemuž se nejdříve zdařilo takové soustředění
božských vlastností, byl nemálo hrd na tento
pokrok. Objevil jádro otcovství, jež od pra-
dávna bylo skryto za každou božskou po-
stavou. Byl to vlastně návrat k historickým
počátkům myšlenky božství. Nyní, když
bůh byl jen jediný, mohl nabýti vztah
k němu opět vroucnosti a intensity poměru
dítěte k otci. Kdo však vykonal tolik pro

28

otce, chtěl být také odměněn, chtěl být
aspoň jediným milovaným dítětem, vyvole-
ným národem. Mnohem později dělá si zase
zbožná Amerika nárok být GOD’S OWN
COUNTRY^*) a na jednu z forem, v nichž
lidé uctívají božstvo, se to také hodí.

Náboženské představy, jež byly právě
v přehledu uvedeny, prodělaly ovšem dlou-
hý vývoj a byly různými kulturami zacho-
vány v různých fázích. Vybral jsem jednu
jedinou z nich, která odpovídá asi koneč-
nému útvaru naší dnešní bělošské křesťan-
ské kultury. Lze snadno poznat, že se ne-
shodují stejně dobře všechny části tohoto
celku, že nejsou zodpověděny všechny na-
léhavé otázky a že rozpory, zaviněné každo-
denními zkušenostmi, dají se jen stěží po-
tlačiti. Ale i v tomto stavu jsou tyto před-
stavy – náboženské v nejširším smyslu
slova – považovány za nejcennější kulturní
statek, za nejdrahocenější, co může poskyt-
nouti svým účastníkům, jsou ceněny daleko
výše, než všechna umění, jak vyrvati zemi
její poklady, jak opatřiti lidstvu potravu,
jak zabrániti chorobám a j. Lidé se domní-
vají, že by nemohli snášeti život, kdyby
tyto představy neoceňovali tak vysoko, jak

^*) Skutečná země Boží.

29

je požadováno. A nyní jde tedy o otázku,
čím jsou tyto představy ve světle psycho-
logie, odkud pochází vysoká vážnost, jíž se
jim dostává a dodejme nesměle: jaká je
jejich skutečná cena?

IV.

Zkoumání, jež postupuje nerušeně jako
monolog, nepostrádá docela nebezpečí. Pří-
liš snadno povolíme pak pokušení odsunouti
stranou myšlenky, které by je přerušily, a
nabýváme za to pocitu nejistoty, který má
nakonec být přehlušen přílišnou rozhodností.
Proto si představuji protivníka, jenž sleduje
s nedůvěrou postup mých myšlenek a dávám
mu možnost, aby na různých místech vy-
jádřil tuto nedůvěru také slovy.

Slyším, jak říká: »Užíval jste stále vý-
razů: kultura tvoří tyto náboženské před-
stavy, kultura je dává k disposici svým
účastníkům, to zní poněkud podivně; sám
nedovedu říci, proč nevypadá to vše tak
samozřejmě, jako na př. že kultura vytvo-
řila předpis o rozdělení výsledků práce nebo
o právech na ženu a dítě«.

Myslím však přece, že je takové vyjadřo-
vání oprávněno. Pokusil jsem se ukázati, že