35

totožný s potřebou ochrany proti následkům
lidské bezmocnosti, dětská obrana proti bez-
mocnosti udává charakteristické rysy i reakci
na bezmocnost, kterou si musí přiznati také
dospělý, to jest náboženskému tvoření.
Avšak není naším úmyslem pokračovati
v bádání o vývoji myšlenky, že je bůh. Naší
úlohou je tu zabývat se s hotovou zásobou
náboženských představ, jak ji kultura po-
dává jednotlivci.

V.

Pokračujeme opět ve svém vyšetřování.
Jaký je tedy psychologický význam ná-
boženských představ, kam je máme zařa-
diti? Odpověď na tuto otázku není pro-
zatím právě snadná. Po odmítnutí různých
formulací setrváme při jedné: Jsou to
učení, tvrzení o skutečnostech a poměrech
vnější (nebo vnitřní) reality, jež sdělují
něco, co jsme sami neobjevili, a jež
se dožadují toho, aby jim bylo věřeno.
Protože podávají zprávy o nejdůležitěj-
ším a nejzajímavějším v lidském životě,
jsou neobyčejně vysoko ceněny. Kdo o
nich ničeho neví, je velice nevědomý; kdo
je pojal do svého vědění, smí se považovat

36

za velmi obohaceného. Je ovšem mnoho ta
kových nauk o nejrozmanitějších věcech na
světě. Každá hodina vyučování je jich plna.
Vyberme si třeba zeměpis. Slyšíme tu: Kost
nice leží na Bodamském jezeře. Staré po
řekadlo k tomu říká: Kdo nevěří, ať tam
běží. Náhodou jsem tam byl a mohu po
tvrdit, že ono krásné město leží na břehu
velkých vod, jimž okolní obyvatelé říkají
Bodamské jezero. Jsem nyní také naprosto
přesvědčen o správnosti tohoto zeměpisného
tvrzení. Vzpomínám si při tom na jiný,
velmi zajímavý zážitek. Byl jsem již zralý
muž, když jsem stál poprvé na pahorku
athenské Akropole, mezi zříceninami ko
stelů a s vyhlídkou na modré moře. Do mé
radosti přimísil se pocit údivu, způsobený
tím, že jsem si uvědomil: Je to tedy oprav
du takové, jak jsme se tomu učili ve škole!
Jak mělkou a chatrnou víru ve skutečnou
pravdivost toho, co jsem slyšel, jsem si
zřejmě tehdy odnesl, když mohu být dnes
tak udiven! Ale nechci příliš zdůrazňovati
význam tohoto zážitku; je možno ještě jiné
vysvětlení mého údivu, které mi tehdy ne
přišlo na mysl, a které je docela subjek
tivní povahy a souvisí se zvláštností onoho
místa.

Všechny takové poučky vyžadují tedy

37

víry ve svůj obsah, ale dovedou také
svůj nárok odůvodniti. Jsou určitým zkráceným
výsledkem delšího myšlenkového
pochodu, založeného na pozorování a jistě
také na jeho závěrech; kdo má v úmyslu
projíti sám tímto myšlenkovým pochodem,
namístě aby přijal jeho výsledek, tomu ukazují
k tomu cestu. Je k nim vždy také dodáno
odkud pochází znalost, již představuje
poučka, pokud není, jak je tomu v zeměpisných
tvrzeních, samozřejmě. Na příklad:
Země má tvar koule; na důkaz toho je uváděn
Foucaultův pokus s kyvadlem, jev
obzoru a možnost obeplouti zeměkouli. Protože
není možno, jak všichni zúčastnění
chápou, poslat všechny školní děti na cestu
kolem světa, spokojíme se tím, že opřeni o
»princip důvěry« dáme jim prostě školní
nauky přejat, ale každý ví, že při tom zůstává
volna cesta pro toho, kdo by se chtěl
osobně přesvědčit.

Pokusme se změřiti toutéž mírou náboženské
nauky. Položíme-li otázku, na čem
je založen nárok, aby jim bylo uvěřeno, dostaneme
tři odpovědi, které spolu navzájem
pozoruhodně špatně souhlasí. Prvá z nich:
Zasluhují víry, protože jim věřili již naši
pradědové. Druhá: Máme důkazy, které se
nám zachovaly právě z těchto starých dob.

38

A třetí: Je vůbec zakázáno zabývati se otáz-
kou této ověřitelnosti. Taková opovážlivost
byla dříve pronásledována nejkrutějšími
tresty a společnost i dnes nerada vidí, když
má někdo k tomu novou odvahu.
Tento třetí bod musí v nás vzbuditi nej-
silnější pochybnosti. Takový zákaz může
mít přece jen jeden důvod, že totiž společ-
nost velmi dobře zná nejistotu nároku, který
si činí pro své náboženské nauky. Kdyby
tomu bylo jinak, jistě by dala každému,
kdo si chce utvořiti sám své přesvědčení,
k tomu velmi ochotně k disposici materiál.
Dáme se tudíž s nedůvěrou, jíž není možno se
tak lehce zbavit, do zkoumání obou ostatních
důkazů. Máme věřit, protože věřili naši pra-
dědové. Ale tito naši předkové toho věděli
mnohem méně než my a věřili věcem, které
dnes rozhodně nemůžeme přijmouti.
Je tedy možné, že by mohly být tohoto
druhu i náboženské nauky. Důkazy, které
nám zanechali, jsou uloženy ve spisech,
které samy mají všechny znaky nespolehli-
vosti. Jsou plny rozporů, přepracovány a
plny padělků; kde podávají zprávu o sku-
tečných ověřeních, jsou samy neověře-
ny. Není tomu mnoho pomoženo, když se
tvrdí, že jejich znění nebo třeba jen jejich
obsah pochází z božího zjevení, neboť i

39

samo toto tvrzení je kusem onoho učení,
jehož věrohodnost má být zkoumána, a
žádná věta přece nemůže býti sama sobě
důkazem.

Tak docházíme k zvláštnímu výsledku, že
právě ona sdělení našeho kulturního vlast-
nictví, která by mohla mít pro nás největší
význam a která mají za úkol vysvětliti nám
záhady světa a smířiti nás s utrpeními ži-
vota, že právě ona trpí tím, že jsou nej-
slaběji ověřena. Nemohli bychom se odhod-
lati k tomu, přijmouti za skutečnost věc pro
nás tak lhostejnou, jako na př. že velryba
rodí živá mláďata a že tedy neklade vejce,
kdyby nebylo možno dokázat jí lépe.

Tento stav věci je sám o sobě velmi po-
zoruhodným psychologickým problémem.
Nechť se také nikdo nedomnívá, že to, co
právě bylo řečeno o nedokazatelnosti nábo-
ženských nauk, obsahuje něco nového. Byla
pociťována za všech dob, jistě také pra-
předky, kteří nám zanechali takové dědic-
tví. Mnozí z nich asi měli tytéž pochybnosti,
jaké máme my, ale byli pod příliš silným
tlakem, než aby se odvážili je projeviti. A
od té doby mučili se nesčetní lidé týmiž
pochybnostmi. Snažili se je však v sobě po-
tlačiti, protože se domnívali, že je jejich po-
vinností věřiti. Mnoho skvělých duchů ztro-

40

skotalo o tento konflikt a mnoho charakterů
utrpělo kompromisy, ve kterých hledalo
východisko.

Když všechny důkazy, uváděné pro věro-
hodnost náboženských pouček, pocházejí
z minulosti, nutí nás to, abychom se ohlédli,
nemohla-li by také přítomnost, která se dá
lépe posouditi, poskytnouti takových dů-
kazů. Kdyby se podařilo tímto způsobem
postaviti mimo pochybnost jen jedinou sou-
část náboženské soustavy, získal by tím ne-
obyčejně celek na důvěryhodnosti. Zde za-
sahuje činnost spiritistů, kteří jsou přesvěd-
čeni o dalším životě individuelní duše a
kteří nám chtějí tuto jednu větu z nábožen-
ských nauk dokázati nade všechnu pochyb-
nost. Nedaří se jim na neštěstí vyvrátiti
tvrzení, že zjevení a projevy jejich duchů
jsou jen produkty jejich vlastní duševní čin-
nosti. Přivolali duchy největších lidí, nej-
skvělejších myslitelů, ale všechny projevy a
zprávy, které od nich obdrželi, byly tak
hloupé a tak bezútěšně nic neříkající, že
nelze v nich nalézti ověření něčeho jiného,
než snad schopnosti duchů, přizpůsobiti se
okruhu lidí, kteří je přivolávají.

Musíme tu vzpomenouti dvou pokusů, jež
se zdají být křečovitým úsilím utéci tomuto
problému. Jeden, povahy násilné, je starý,

41

druhý subtilní a moderní. První jest ono
CREDO QUIA ABSURDUM církevního
otce. To znamená, že náboženské nauky jsou
vyňaty z nároků na rozumové poznání a
že stojí nad rozumem. Jejich pravdivost je
nutno pocítit vnitřně, není nutno je chápat.
Avšak toto CREDO jest zajímavé jen ja-
kožto doznání sobě samému, jakožto projev
pro jiné nemá žádné závaznosti. Mám být při-
nucen věřit každé absurdnosti? A když ne,
proč právě této? Není žádné instance, nad-
řízené rozumu. Je-
li pravdivost nábožen-
ských nauk odvislá od vnitřního zážitku,
jenž tuto pravdivost dosvědčuje, co pak
dělat s tak četnými lidmi, jimž se nedostalo
takového vzácného zážitku? Můžeme žádat
od všech lidí, aby užívali daru rozumu,
který mají, ale nemůžeme vybudovati zá-
vazek, platný pro všechny, na pohnutce,
která se vyskytuje jen u málo lidí. Když
nabude jeden člověk z ekstatického stavu,
který ho hluboce zasáhl, neochvějného pře-
svědčení o reální pravdivosti náboženských
nauk, čím je to druhému?

Druhý pokus je ve filosofii „jakoby“. Do-
kazuje, že v naší myšlenkové činnosti je
mnoho předpokladů, jichž neodůvodněnost,
ba i absurdnost plně chápeme. Říká se jim
fikce, ale z všelijakých praktických pohnu-

tek musíme jednati »jako bychom« těmto
fikcím věřili. Tak prý je tomu i u nábožen-
ských nauk pro jejich nevyrovnatelnou dů-
ležitost pro zachování lidské společnosti.^*)

Tato argumentace není příliš vzdálena od
Credo quia absurdum. Domnívám se
však, že požadavek onoho »jako by« je ta-
kový, že může být kladen jen filosofem.
Člověk, jenž nebyl ovlivněn ve svém způ-
sobu myšlení kouzly filosofie, nebude je
moci nikdy přijmouti, pro něho je dozná-
ním absurdnosti, nesmyslnosti, vše odbyto.
Není možno ho přiměti k tomu, aby právě
tam, kde se jedná o jeho nejdůležitější
zájmy, vzdal se jistot, kterých jinak vyža-
duje pro všechny své obvyklé úkony. Vzpomí-
nám si na jedno ze svých dětí, jež se již
v mladém věku vyznačovalo obzvláštním

^*) Doufám, že se nedopustím bezpráví, dá-
vám-li filosofy »jakoby« zastávati názor, jenž
není cizí ani jiným myslitelům. Viz A. Veihinger
Die Philosophie des Als ob, VII. a VIII. vydání.
1922, str. 68: »Nepojímáme do okruhu fikce jen
lhostejné, teoretické výplody, nýbrž i soustavy
vymyšlené nejušlechtilejšími lidmi, na
nichž lpí srdce, ušlechtilejší části lidstva, a jež
si lidstvo nedá vzíti. To také naprosto nechce-
me učinit — jakožto praktické fikce ne-
cháváme to vše v platnosti, odumírá to však
jako teoretická pravda.

42

43

zdůrazňováním věčnosti. Když byla dětem
vypravována pohádka, které zbožně naslou-
chaly, přidružilo se k nim a zeptalo se: Je
to pravda? Když se mu dostalo záporné od-
povědi, odvrátilo se s pohrdavou tváří. Dá
se očekávat, že se lidé brzy budou chovat
podobně k náboženským pohádkám, přes
přímluvu onoho »jako by«.

Dosud se však chovají docela jinak a
v minulých dobách vykonávaly náboženské
představy přes své nesporně nedosta-
tečné ověření nejsilnější vliv na lidstvo. To
je nový psychologický problém. Je nutno se
ptát, v čem spočívá vnitřní síla těchto nauk,
jaké okolnosti vděčí za svou účinnost, ne-
závislou na jejich uznání rozumem.

VI.

Myslím, že jsme si dostatečně připravili
odpověď na obě otázky. Dostaneme ji, ve-
zmeme-li v úvahu psychickou genesi nábo-
ženských představ, které se vydávají za na-
uky, nejsou však zhuštěním zkušeností nebo
konečnými výsledky myšlení. Jsou ilusemi,
náplní nejstarších, nejsilnějších, nejnaléha-
vějších lidských tužeb; tajemství jejich síly
spočívá v síle těchto tužeb. Víme již, že dě-