12

svému bádání. Prohlašuji proto výslovně, že
jsem dalek toho, pronášeti soud nad velkým
kulturním pokusem, jenž je konán v pří-
tomné době v rozsáhlé zemi mezi Evropou
a Asií. Nemám ani věcných znalostí ani
schopnosti rozhodovati o jeho proveditelno-
sti, zkoumati účelnost použitých metod nebo
měřiti rozsah nevyhnutelné propasti, zející
mezi úmyslem a provedením. To, co se tam
chystá, je nehotovo, vymyká se tedy naše-
mu posouzení, jež je založeno na naší dávno
zkonsolidované kultuře.

II.

Přešli jsme, ani to nepozorujem, z obla-
sti ekonomického do psychologického.
Zpočátku nescházelo mnoho, abychom viděli
podstatu kultury v získaných statcích a ve
zřízeních k jejich rozdělení. Jakmile však
jsme poznali, že každá kultura je založena
na donucení k práci a odříkání a proto ne-
vyhnutelně vyvolává oposici těch, kteří byli
postiženi těmito požadavky, bylo jasno, že
statky samy, prostředky k jich získání a
zřízení k jich rozdělení nemohou být podsta-
tou nebo jedinečným znakem kultury. Neboť
jsou ohroženy odporem a ničivou touhou
účastníků kultury. K statkům přistupují

13

nyní prostředky, jimiž má být kultura ob-
hajována, prostředky donucovací a ty, jimiž
se má podařiti lidi s ní smířiti a odškodniti
je za jejich oběti, a jež pak můžeme po-
kládati za psychické statky kultury.
Abychom získali jednotnosti ve vyjadřo-
vání, říkejme skutečnosti, že potřeba nemůže
být ukojena, zapovězené; zřízení, jímž toto
zapovězené je stanoveno, zápovědi; a stavu,
přivoděnému zákazem, újma. Dále nutno
pak rozlišovati mezi újmami, jež se týkají
všech a těmi, jež se netýkají všech, nýbrž
jen skupin, tříd nebo i jen jednotlivce. První
z nich jsou nejstarší, a zápověďmi, které je
stanovily, začala se kultura, neznámo před
kolika tisíci lety, odlišovat od animálního
prvotního stavu. K svému překvapení jsme
shledali, že se dosud projevují, že jsou stále
ještě kořenem každého nepřátelství proti kul-
tuře. Pudové touhy, které jsou jimi potlačová-
ny, zrodí se znova s každým dítětem; je druh
lidí, neurotikové, kteří i na toto zapovězené
reagují asociálností. Takové pudové touhy
jsou incest, kanibalismus a rozkoš z vraždy.
Zdá se podivným, když srovnáváme pudy,
v jichž zavrhování se všichni lidé zdají být
zajedno, s těmi, o jichž povolení nebo za-
povězení se v naší kultuře bojuje s takovým
zápalem, ale je to psychologicky oprávněno.

14

Stanovisko kultury k oněm nejstarším pu-
dovým touhám není tak naprosto stejné, jen
lidojedství zdá se být všem ohavným a při
neanalytickém pozorování dokonale překo-
naným. Sílu incestních tužeb cítíme ještě
z toho, že to musí být zakazováno, a vražda
je naší kulturou za určitých okolností nejen
dosud vykonávána ale i nařizována. Je
možno, že lidská kultura se vyvine tak, že
ještě jiná, dnes obecně přípustná ukájení
pudů budou se zdáti stejně nemožná jako
dnes kanibalismus.

Již při těchto nejstarších pudových odříká-
ních přichází v úvahu činitel, jenž má význam
i pro všechna další. Není pravda, že se lid-
ská duše od nejstarších dob nevyvíjela, a že
je na rozdíl od pokroku vědy a techniky
dnes stejná jako na počátku dějin. Jeden
z těchto duševních pokroků zde můžeme
dokázati. I to je vývoj vpřed, že vnější do-
nucení se časem mění ve vnitřní donucení
tím, že je zvláštní duševní instance, t. j.
nad-já člověka, přijme mezi své příkazy.
Každé dítě nám ukáže, jak se děje tato pře-
měna, jí teprve se stává morálním a sociál-
ním tvorem. Toto zesílení nad-já jest velmi
cenným kulturním statkem. Lidé, u nichž
nastalo, stávají se z nepřátel kultury jejími
nositeli. Čím je jich větší počet v nějakém

15

kulturním okruhu, tím je tato kultura za
jištěnější a tím snáze se může zříci vnějších
donucovacích prostředků. Míra tohoto zvnitř-
nění je však velmi rozdílná u jednotlivých
pudových zákazů. U zmíněných nejstarších
kulturních požadavků, pustíme-li se zřetele
nežádoucí význam neurotiků, zdá se zvnitř-
nění už hodně dosaženo. Tento poměr je
však jiný, všimneme-li si ostatních pudo-
vých tužeb. Překvapuje a znepokojuje to,
pozorujeme-li, že přemnoho lidí tato přiká-
zání kultury poslouchá jen pod nátlakem
vnějšího přinucení, tedy jen tam, kde se
toto přinucení může projevití a dokud je
se ho třeba obávati. Je tomu tak i u oněch
tak řečených morálních požadavků kultury,
jež jsou určeny stejnou mírou pro všechny.
Většina toho, co se dovídáme o lidské mravní
nespolehlivosti, náleží sem. Nesmírně mnoho
kulturních lidí, kteří by se zalekli vraždy
nebo incestu, neodepřou si ukojení své cham-
tivosti, své agresivnosti, svých sexuálních
chtíčů, neopomenou poškoditi jiného lží,
podvodem, nařčením, mohou-li to učiniti
beztrestně; a tak tomu asi bylo po mnoho
kulturních věků.

U omezení, týkajících se jen určitých spo-
lečenských tříd, shledáváme se s hrubými a
také docela obyčejnými poměry. Dá se

16

čekat, že tyto odstrčené třídy závidí privi-
legovaným jejich přednostní práva a že
učiní vše, aby se zbavily svého vlastního
plus v strádání. Kde to není možno, udrží
se trvalá míra nespokojenosti uvnitř této
kultury, jež vede často k nebezpečným
vzpourám. Když se však nějaká kultura ne-
dostala dál, než že uspokojení části účast-
níků předpokládá utlačování druhé, snad
větší části, jak je tomu u všech kultur pří-
tomnosti, je pochopitelno, že tito utlačovaní
pociťují intensivní nepřátelství proti kul-
tuře, kterou umožňují svou prací, ale na
jejichž statcích mají příliš malý podíl. Ne-
můžeme pak očekávat u těchto utlačovaných
zvnitřnění kulturních zákazů, nemají na-
opak ani chuti tyto zákazy uznat a pokou-
šejí se zničiti samu tuto kulturu a po pří-
padě rozházeti i její předpoklady. Kulturní
nepřátelství těchto tříd je tak zřejmé, že
pro ně bylo přehlédnuto dřívější latentní
nepřátelství lépe obdařených společenských
tříd. Není třeba říkati, že kultura, která
nechává tak velký počet svých účastníků
neukojených a nutí je ke vzpouře, nemá
ani naděje, že se trvale udrží, ani toho ne-
zasluhuje.

Míra zvnitřnění kulturních předpisů –
řečeno populárně a nepsychologicky: mrav-

17

ní úroveň účastníků – není jediným psy-
chickým statkem, přicházejícím v úvahu
pro ocenění kultury. Jsou tu ještě její
ideály a umělecká díla, t. j. uspokojení
z nich získané.

Snadno by se mohla uplatnit tendence,
přijmoutí ideály nějaké kultury, t. j. sta-
novení, jaké jsou nejvyšší a nejvíce žádoucí
výkony, mezi psychické statky. Nejprve se
zdá, jakoby tyto ideály rozhodovaly o vý-
konech okruhu kultury; skutečný pochod
bude však asi takový, že se ideály utvoří
podle prvních výkonů, které umožnily spolu-
působení vnitřního nadání, a vnějších pod-
mínek nějaké kultury a že tyto první vý-
kony jsou nyní jako ideál uchovávány a
prováděny. Uspokojení, které ideál posky-
tuje účastníkům kultury, je tudíž narcisisti-
cké povahy a je založeno na pýše z výkonu,
který se kdysi zdařil. K svému doplnění po-
třebuje srovnání s jinými kulturami, jež se
vrhly na jiné výkony a vyvinuly jiné ideály.
Pro tyto rozdíly si každá kultura osobuje
právo, nevážit si jiné kultury. Tímto způ-
sobem se stávají kulturní ideály důvodem
k rozdvojení a znepřátelení odlišných kul-
turních okruhů, jak vidíme nejzřetelněji u
národů.

Narcisistické uspokojení, prýštící z kul-
 

18

turního ideálu, náleží také k oněm silám,
jež působí s úspěchem proti nepřátelství
vůči kultuře uvnitř kulturního okruhu.
Nejen privilegované třídy, které se těší
z dobrodiní této kultury, nýbrž i utlačovaní
mohou na ní mít svůj podíl tím, že právo
opovrhovat těmi, kteří stojí mimo kulturu,
odškodňuje je za újmy ve vlastním okruhu.
Jsi sice bídný, dluhy a válečnou službu
sužovaný plebejec, ale za to jsi Říman, máš
svůj podíl na úkolu vládnouti jiným náro-
dům a předpisovat jim zákony. To je zto-
tožňování utlačovaných s třídou, která jim
vládne, vykořisťuje jich, je však jen částí
větší souvislosti. Mohou být k ní připoutáni
i citově a přes všechno nepřátelství viděti
ve svých pánech své ideály. Kdyby nebylo
takových, v základě uspokojivých vztahů,
bylo by nepochopitelné, proč se udržely tak
mnohé kultury přes oprávněné nepřátelství
velkých lidských mas po tak dlouhou dobu.
Jiného druhu je uspokojení, které posky-
tuje umění účastníkům nějakého kulturního
okruhu, ačkoliv zpravidla zůstává nepří-
stupným masám, které jsou zaujaty vyčer-
pávající prací a jimž se nedostalo indivi-
duelní výchovy. Umění poskytuje, jak jsme
dávno poznali, náhradní uspokojení za nej-
starší, stále ještě nejhlouběji pociťované

19

kulturní odříkání a usmiřuje více než co
koliv jiného s obětmi, přinesenými kultuře.
Jeho výtvory posilují kromě toho pocity
ztotožnění, jichž každý kulturní celek má
tolik zapotřebí, tím, že zavdávají podnět
ke společně prožitým a vysoko oceňovaným
pocitům; slouží však také narcisistickému
uspokojení, pokud jsou výkony právě oné
kultury a pokud výmluvně připomínají
právě její ideály.

O části snad nejvýznamnější z psychického
inventáře kultury nebyla dosud zmínka.
Jsou to její náboženské představy v nejšir-
ším slova smyslu, čili vyjádřeno jinými
slovy, které ospravedlníme později, její iluse.

III.

V čem spočívá zvláštní cena náboženských
představ?

Mluvili jsme o nepřátelství vůči kultuře,
vyvolaném tlakem kultury a odříkáním,
jehož kultura vyžaduje. Mysleme si, že jsou
zápovědi zrušeny a že je tedy nyní možno
vybrat si za sexuální objekt každou ženu,
která se nám zalíbí, že smíme bez rozmýš-
lení zabíti svého soka, ucházejícího se o
tutéž ženu, anebo kohokoliv jiného, kdo by