29

je požadováno. A nyní jde tedy o otázku,
čím jsou tyto představy ve světle psycho-
logie, odkud pochází vysoká vážnost, jíž se
jim dostává a dodejme nesměle: jaká je
jejich skutečná cena?

IV.

Zkoumání, jež postupuje nerušeně jako
monolog, nepostrádá docela nebezpečí. Pří-
liš snadno povolíme pak pokušení odsunouti
stranou myšlenky, které by je přerušily, a
nabýváme za to pocitu nejistoty, který má
nakonec být přehlušen přílišnou rozhodností.
Proto si představuji protivníka, jenž sleduje
s nedůvěrou postup mých myšlenek a dávám
mu možnost, aby na různých místech vy-
jádřil tuto nedůvěru také slovy.

Slyším, jak říká: „Užíval jste stále vý-
razů: kultura tvoří tyto náboženské před-
stavy, kultura je dává k disposici svým
účastníkům, to zní poněkud podivně; sám
nedovedu říci, proč nevypadá to vše tak
samozřejmě, jako na př. že kultura vytvo-
řila předpis o rozdělení výsledků práce nebo
o právech na ženu a dítě.“

Myslím však přece, že je takové vyjadřo-
vání oprávněno. Pokusil jsem se ukázati, že

30

náboženské představy vznikly z téže po
třeby jako všechny ostatní vymoženosti kul
tury a nutnosti hájiti se proti nesmírné
přesile přírody. K tomu přicházel druhý
motiv, to je snaha napraviti nepříjemně
pociťované nedokonalosti kultury. Je také
neobyčejně výstižné, když řekneme, že kul
tura jednotlivci daruje tyto představy, neboť
on je prostě nalézá, jsou mu podávány ho
tové, nedovedl by je sám vymyslet. Je to
dědictví mnoha generací, jež dostává, které
přijímá jako násobilku, měřictví a j. Je
v tom ovšem rozdíl, ale ten spočívá jinde,
nemůže být ještě nyní objasněn. Na pocitu
podivu, o němž se zmiňujete, má snad podíl
to, že tento majetek náboženských představ
bývá nám předkládán jakožto zjevení boží.
Ale právě to je již součástí náboženské sou
stavy, nedbá vůbec známého nám histori
ckého vývoje těchto myšlenek a jejich růz
ností za různých dob a kultur.

»Jiný bod, jenž se mi zdá ještě důležitější.
Dáváte vzniknouti zlidštění přírody z po
třeby učiniti konec lidské bezradnosti a bez
mocnosti vůči jejím obávaným silám a ze
snahy připoutat se k nim a nakonec získat
na ně vlivu. Avšak taková pohnutka zdá
se zbytečnou. Vždyť primitivní člověk si
nemůže vybírat a nemá možnosti jiného my-
 

31

šlenkového pochodu. Je to přirozené a skoro
mu vrozené, že promítá svou vlastní bytost
v svět a že všechna dění, která pozoruje,
má za projevy bytostí, které se v zásadě
podobají jemu samému. Je to jediná metoda
jeho chápání. A není to naprosto samo-
zřejmé, je to spíše velmi pozoruhodná shoda,
podaří-li se mu takovými ústupky, učině-
nými jeho vlastní povaze, uspokojiti jednu
ze svých naléhavých nutností.«

Nezdá se mi naprosto, že je to podivné.
Což pak se domníváte, že lidské myšlení
nezná praktických motivů, že je pouhým
projevem nezištné zvídavosti? To je přece
velmi nepravděpodobné! Věřím spíše, že
člověk, i když zosobňuje přírodní síly, sle-
duje svůj infantilní vzor. Naučil se u osob
svého prvotního okolí, že cestou, jak na ně
nabýt vlivu, bylo, že si k nim vytvořil určitý
vztah, a proto jedná později, maje tentýž
úmysl, stejně se vším, s čím se setká.

Neodporuji tedy vaší deskriptivní po-
známce, je vskutku přirozeno, když člověk
zosobňuje vše, co chce pochopit, proto, aby
to později uvedl pod svou moc – to je
psychické zvládnutí jakožto příprava k fy-
sickému – ale přidávám k tomu motiv a
vznik této zvláštnosti lidského myšlení.
»A nyní ještě za třetí: Vždyť jste pojed-

32

nal dříve o vzniku náboženství ve své knize
„Totem a Tabu“. Ale tam to vypadá jinak.
Vše je vztahem syna k otci. Bůh je pový-
šený otec, touha po otci je základem nábo-
ženské potřeby. Zatím, jak se zdá, objevil
jste jako pohnutku lidskou slabost a bez-
mocnost, jíž je přec všeobecně dáván nej-
větší úkol při tvoření náboženství, a teď
měníte v bezmocnost vše, co bylo dříve otec-
kým komplexem. Smím prosit o vysvětlení
této změny?«

S radostí; čekal jsem jen na toto vyzvání.
Prý je to skutečná změna. V knize „Totem
a Tabu“ neměl být vysvětlen vznik nábo-
ženství, nýbrž jen totemismu. Žádáte nějaké
jiné stanovisko, z něhož by bylo pochopi-
telno, proč první forma, v níž se člověku
zjevilo ochranné božstvo, byla podoba zví-
řecí a proč vznikl zákaz zabíjeti a pojídati
toto zvíře, a proč při tom bylo přece slav-
nostním zvykem ono zvíře jednou za rok
společně zabíti a snísti? Právě toto se děje
v totemismu. A není snad účelno příti se
o to, má-li být totemismus nazván nábožen-
stvím. Má těsný vztah k pozdějším nábo-
ženstvím, uctívajícím bohy. Zvířata, která
byla za totem, stávají se zasvěcenými zví-
řaty bohů. I první, avšak nejhlubší mravní
omezení – zákaz vraždy a krvesmilstva –

33

povstávají na půdě totemismu. Ať tedy při
jmete vývody, obsažené v „Totem a Tabu“
nebo ne, doufám, že uznáte, že v oné knize
je sebrán v souvislý celek pěkný počet
velmi pozoruhodných, ale roztroušených
skutečností.

Proč zvířecí bůh nevystačil provždy a
proč byl nahražen lidským, o tom byla
v „Totem a Tabu“ pouhá zmínka a jiných
problémů při tvoření náboženství jsem se
tam vůbec nedotkl. Považujete takové ome-
zení za totožné s popřením? Má práce je
dobrým příkladem přísného odlišení podílu,
kterým psychoanalytický rozbor může se
účastniti vyřešení náboženské otázky. Po
kouším-
li se nyní přidati k tomu ostatní,
méně hluboko ukryté, nesmíte mne viniti
z rozporu, jak jste mne vinil dříve z jedno-
strannosti. Je ovšem mým úkolem ukázati,
jakým způsobem je ve spojení to, co bylo
dříve řečeno, s tím, co tvrdím nyní, mezi
hlubší a zjevnou motivací, mezi otcovským
komplexem a bezmocností a potřebou o-
chrany člověka.

Toto spojení lze lehce nalézti. Je to vztah
bezmocnosti dítěte k bezmocnosti dospělého;
a tato je pokračováním oné, takže psychoana-
lytické, odůvodnění náboženského vývoje
stává se, jak se dalo očekávati infantilním

34

příspěvkem k jeho manifestační motivaci.
Vmysleme se do duševního života malého
dítěte. Vzpomínáte si na volbu objektu po
dle tak řečeného opěrného typu, jak o tom
mluví analysa? Libido jde po cestách nar-
cisistických potřeb a upíná se k objektům,
které zajišťují jejich ukojení. Matka, která
ukájí hlad, stává se tak prvním milostným
objektem a jistě též první ochranou proti
všem těm nejasným nebezpečenstvím, jež
hrozí ve vnějším světě, můžeme říci: první
ochranou proti strachu. Tu vystřídá brzo
matku otec, protože je silnější a zůstává
v této funkci po celou dobu nesamostatnosti
děcka. V poměru k otci je však zvláštní
ambivalence. Otec býval nebezpečím sám,
snad ještě od dob dřívějšího poměru k matce.
Dítě se ho tak bojí stejně, jako po něm touží,
a podivuje se mu. Znaky tohoto dvojitého
poměru k otci, jak je též doloženo v »Totem
a Tabu«, jsou hluboko vštípeny všem nábo-
ženstvím.

Když tedy dorůstající člověk sezná, že
musí vždy zůstati dítětem, že nikdy nebude
moci postrádati ochrany proti cizím moc-
nějším silám, dá jim vlastnosti otcovské
bytosti, stvoří si bohy, jichž se bojí, které
se snaží si získat a jimž přece svěří nad
sebou ochranu. Motiv touhy po otci je tak

35

totožný s potřebou ochrany proti následkům
lidské bezmocnosti, dětská obrana proti bez-
mocnosti udává charakteristické rysy i reakci
na bezmocnost, kterou si musí přiznati také
dospělý, to jest náboženskému tvoření.
Avšak není naším úmyslem pokračovati
v bádání o vývoji myšlenky, že je bůh. Naší
úlohou je tu zabývat se s hotovou zásobou
náboženských představ, jak ji kultura po-
dává jednotlivci.

V.

Pokračujeme opět ve svém vyšetřování.
Jaký je tedy psychologický význam ná-
boženských představ, kam je máme zařa-
diti? Odpověď na tuto otázku není pro-
zatím právě snadná. Po odmítnutí různých
formulací setrváme při jedné: Jsou to
učení, tvrzení o skutečnostech a poměrech
vnější (nebo vnitřní) reality, jež sdělují
něco, co jsme sami neobjevili, a jež
se dožadují toho, aby jim bylo věřeno.
Protože podávají zprávy o nejdůležitěj-
ším a nejzajímavějším v lidském životě,
jsou neobyčejně vysoko ceněny. Kdo o
nich ničeho neví, je velice nevědomý; kdo
je pojal do svého vědění, smí se považovat