5

I.

Žil-lis po delší dobu ve sféře nějaké kul-
tury a snažil-li ses často zjistit její vznik
a vývoj, pokusíš se časem také obrátiti svůj
zřetel opačným směrem a budeš se ptát po
dalším osudu a změnách této kultury. Brzo
však poznáš, že takové bádání je dopředu
znehodnoceno celou řadou faktů. Především,
že je jen málo lidí, kteří by měli dostaču-
jící rozhled po všech oborech lidské činno-
sti. Většina lidí musí se nutně omeziti na
jediné odvětví, anebo jen na několik málo
jich; čím méně však kdo ví o minulém a
přítomném, tím nejistější bude muset býti
jeho úsudek o budoucím. Kromě toho právě
při takovém úsudku je velmi těžko zjistit,
jak velký vliv tu má subjektivní očekávání;
ale zrovna toto subjektivní je závislé na
čistě osobních pohnutkách, vzniklých z vlast-
ní zkušenosti člověka, čeká-li víc nebo méně
od života, což je zase určeno jeho tempe-
ramentem a úspěchem nebo neúspěchem.
Konečně působí tu také podivuhodné sku-
tečnost, že skoro všichni lidé prožívají pří-
tomnost jaksi naivně, bez schopnosti zhod-

6

notit její obsah; musí k ní míti nejpr-
stup, t. j. přítomnost se musí stát minulostí,
mají-li z ní získati opěrné body pro posou-
zení budoucnosti.

Kdo tedy podlehne pokušení, aby se vy-
jádřil o pravděpodobné budoucnosti naší
kultury, učiní dobře, uvědomí-li si právě
vyslovené myšlenky stejně tak jako neji-
stotu, která je součástí každé předpovědi
vůbec. Pro mě samého je to důvodem, abych
upustil rychle od příliš rozsáhlého úkolu a
vyhledal, jakmile jsem jen určil jeho poměr
k celku, malé a omezené odvětví, jemuž
jsem také až dosud věnoval svou pozornost.

Lidská kultura – zahrnuji v to vše, čím
se lidský život pozvedl nad své čistě živo-
čišné podmínky a čím se tedy liší od života
zvířat, při čemž nerozlišuji ani kulturu a
civilisaci – jeví se, jak je známo, pozoro-
vateli se dvou stran. S jedné strany jako
obsah všech těch vědomostí a schopností,
jichž lidé nabyli, aby ovládli přírodní síly
a získali přírodních statků k ukojení svých
lidských potřeb, s druhé strany jako všech-
na ta zřízení, která jsou nutna, aby mohly
být uspořádány vztahy mezi lidmi a zvláště,
aby mohlo býti regulováno rozdělení získa-
telných statků. Oba tyto směry kultury
nejsou navzájem na sobě neodvislé, jednak

7

proto, že vzájemné vztahy lidí jsou ve
značné míře ovlivňovány rozsahem uspoko-
jení potřeb, jež umožňují statky, které jsou
zrovna po ruce, a za druhé, protože jednot-
livý člověk sám může vstoupiti ve vztah
k druhému jako majetek, je-li jím užíván
jako pracovní síla nebo slouží-li mu za
objekt jeho sexu; za třetí konečně, což je
ještě důležitější, protože každý jednotlivec
je osobně nepřítelem té kultury, která by
měla být přece obecnělidským zájmem. Je
podivuhodné, že lidé, ačkoliv tak málo mo-
hou žít ojediněle, přece pociťují jako strašně
tíživé ty oběti, které jim byly uloženy kul-
turou proto, aby jim bylo umožněno spolu-
žití. Kultura musí být tedy hájena proti
jednotlivci a její zřízení, instituce a pravidla
staví se do služeb tohoto úkolu; jejich úče-
lem je nejenom stanoviti určité rozdělení
statků, nýbrž také toto rozdělení udržeti, ba
musí dokonce chrániti před nepřátelskými
tendencemi lidí vše to, co je určeno k ovlád-
nutí přírody a k výrobě statků. Lidská díla
mohou být snadno zničena a vědy i tech-
niky, které je vybudovaly, může být užito
i k jejich zničení.

Tak nabýváme dojmu, že kultura je něco,
co jako odporující většině bylo vnuceno
menšinou, která se dovedla uvést v držení

8

mocenských a donucovacích prostředků a
udržet si je. Hlásí se samozřejmě myšlenka,
že tyto obtíže nejsou v samé podstatě kul-
tury, nýbrž že jsou jen podmíněny nedoko-
nalostmi těch kulturních forem, jaké se
dosud vyvinuly. Opravdu není těžko uká-
zat na tyto nedostatky. Zatím co lidstvo
činilo stálé pokroky v ovládání přírody a
ještě větší může očekávat, nedá se podobný
pokrok zjistit v uspořádávání lidských zá-
ležitostí a pravděpodobně ve všech dobách
stejně tak jako dnes kladli si lidé otázku,
je-li tato část kulturního zisku vůbec hodna
toho, aby byla hájena. Je myslitelno takové
nové uspořádání lidských vztahů, které by
odstranilo pramen nespokojenosti s kultu-
rou tím, že by se zřeklo donucování a po-
tlačování pudů, takže by se mohli lidé, ne-
rušeni vnitřním rozporem, věnovati nabý-
vání statků a jejich užívání. To by byl
zlatý věk, ale je otázkou, je-li takový stav
uskutečnitelný. Zdá se spíše, že každá kul-
tura musí být vybudována na donucení a
odříkání určitých potřeb; nepovažuji zaji-
štěno, že většina lidských jedinců bude
ochotna vzíti na sebe tu práci, které je třeba
k získání nových životních statků. Myslím,
že je nutno počítat se skutečností, že se vy-
skytuje u všech lidí destruktivní a tedy

9

protisociální a protikulturní tendence, které
jsou u velkého počtu osob dosti silné, aby
určovaly jejich jednání v lidské společnosti.
Tato psychologická skutečnost má rozho-
dující význam pro posuzování lidské kul-
tury. Dalo-li se předem soudit, že je její
podstatou ovládání přírody za tím účelem,
aby byly získány pro život potřebné statky,
a že nebezpečí, která jí hrozí, dají se od-
stranit účelným rozdělením těchto statků
mezi lidi, přesouvá se nyní, jak se zdá, těži-
ště z materielního na psychické. Stává se
rozhodujícím, zda a do jaké míry se podaří
zmenšiti břímě, jež ukládá lidem, aby se
zřekli části potřeb, smířiti je se zbývajícím
břemenem a odškodniti je za ně. Stejně jako
není možno se zříci donucování ke kulturní
práci, není možno se zříci ovládání masy
menšinou, neboť masy jsou lenivé a bez ná-
zoru, nemilují odříkání, nedají se přesvěd-
čiti o jeho nezbytnosti a jejich individua
povzbuzují se navzájem k povolání bez-
uzdnosti. Jen vlivem vzorných jedinců, jež
uznávají za své vůdce, je možno je přiměti
k práci a odříkání, na nichž je závislé
trvání kultury. Všechno je dobré, jsou-li tito
vůdci osobnostmi, které moudře chápou ži-
votní nutnosti a které dorostly tak, že do-
vedou ovládat své vlastní žádosti pudu. Ale

10

hrozí jim nebezpečí, že povolí, aby neztratili
svůj vliv, více masám než masy jim a zdá
se proto, že je nezbytno, aby jim byly dány
prostředky moci, aby mohli být tak neod-
vislí od mas. Abychom to řekli stručně, jsou
dvě velmi rozšířené lidské vlastnosti, které
zaviňují, že kulturní zřízení se mohou
udržeti jen určitou mírou donucení, že totiž
lidé nejsou ochotni k práci z vlastního po-
pudu a že na jejich vášně neplatí důvod.

Vím, co bude namítáno proti těmto vý-
vodům. Bude tvrzeno, že vylíčený tu cha-
rakter mas, jenž má dokazovati nezbytnost
donucování ke kulturní práci, sám je dů-
sledek chybných kulturních zřízení, jimiž
lidé se stali rozhořčenými, pomstychtivými
a nepřístupnými. Nové generace, vychované
s láskou a v úctě k myšlence, a které záhy
poznaly dobrodiní kultury, budou k ní také
míti jiný poměr, budou ji považovat za svůj
majetek, vlastní v pravém slova smyslu, a
budou ochotny přinášeti jí tolik práce a
obětí v ukojování pudů, kolik jich bude
třeba k jejímu zachování. Nebudou potře-
bovat donucování a budou se málo lišit od
svých vůdců. Nebylo-li dosud takových mas
v žádné kultuře, je to tím, že žádná kultura
dosud nevytvořila zřízení, jež by, a to již
od mládí, vykonávalo takový vliv na lidi.

11

Je možno pochybovat, zdali vůbec nebo
již nyní při dnešním stupni našeho ovládání
přírody je možno vytvořit taková kulturní
zřízení, je možno se ptát, odkud má vzejíti
počet vynikajících, neporušitelných a ne-
sobeckých vůdců, kteří mají být vychovateli
příštích generací, je možno se zaleknout
nesmírného používání donucování, jež bude
nevyhnutelno až do provedení tohoto plánu.
Velkolepost tohoto plánu, jeho význam pro
budoucnost lidské kultury nebude možno
popřít. Spočívá jistě na psychologickém po-
znání, že člověku jsou dány nejrůznější pu-
dové vlohy, jimž zážitky časného mládí dají
konečný směr. Meze vychovatelnosti lidské
jsou tudíž také hranicemi působnosti takové
kulturní přeměny. Lze pochybovat o tom,
zdali a do jaké míry jiné kulturní prostředí
může odstranit obě vlastnosti lidských mas,
jež tolik ztěžují vedení lidských záležitostí.
Pokus dosud nebyl vykonán. Pravděpodobně
zůstane určité procento lidstva – následkem
chorobného založení nebo přílišné síly pudů
– vždy asociální, ale bude-li dosaženo jen
toho, aby dnešní kultuře nepřátelská větši-
na se stala menšinou, bude to mnoho, snad
vše, co je dosažitelno.
Nerad bych způsobil dojem, že jsem da-
leko zabloudil s cesty, kterou jsem určil

12

svému bádání. Prohlašuji proto výslovně, že
jsem dalek toho, pronášeti soud nad velkým
kulturním pokusem, jenž je konán v pří-
tomné době v rozsáhlé zemi mezi Evropou
a Asií. Nemám ani věcných znalostí ani
schopnosti rozhodovati o jeho proveditelno-
sti, zkoumati účelnost použitých metod nebo
měřiti rozsah nevyhnutelné propasti, zející
mezi úmyslem a provedením. To, co se tam
chystá, je nehotovo, vymyká se tedy naše-
mu posouzení, jež je založeno na naší dávno
z konsolidované kultuře.

II.

Přešli jsme, ani to nepozorujem, z obla-
sti ekonomického do psychologického.
Zpočátku nescházelo mnoho, abychom viděli
podstatu kultury v získaných statcích a ve
zřízení k jejich rozdělení. Jakmile však
jsme poznali, že každá kultura je založena
na donucení k práci a odříkání a proto ne-
vyhnutelně vyvolává oposici těch, kteří byli
postiženi těmito požadavky, bylo jasno, že
statky samy, prostředky k jich získání a
zřízení k jich rozdělení nemohou být podsta-
tou nebo jedinečným znakem kultury. Neboť
jsou ohroženy odporem a ničivou touhou
účastníků kultury. K statkům přistupují