43

zdůrazňováním věčnosti. Když byla dětem
vypravována pohádka, které zbožně naslou-
chaly, přidružilo se k nim a zeptalo se: Je
to pravda? Když se mu dostalo záporné od-
povědi, odvrátilo se s pohrdavou tváří. Dá
se očekávat, že se lidé brzy budou chovat
podobně k náboženským pohádkám, přes
přímluvu onoho »jako by«.

Dosud se však chovají docela jinak a
v minulých dobách vykonávaly náboženské
představy přes své nesporně nedosta-
tečné ověření nejsilnější vliv na lidstvo. To
je nový psychologický problém. Je nutno se
ptát, v čem spočívá vnitřní síla těchto nauk,
jaké okolnosti vděčí za svou účinnost, ne-
závislou na jejich uznání rozumem.

VI.

Myslím, že jsme si dostatečně připravili
odpověď na obě otázky. Dostaneme ji, ve-
zmeme-li v úvahu psychickou genesi nábo-
ženských představ, které se vydávají za na-
uky, nejsou však zhuštěním zkušeností nebo
konečnými výsledky myšlení. Jsou ilusemi,
náplní nejstarších, nejsilnějších, nejnaléha-
vějších lidských tužeb; tajemství jejich síly
spočívá v síle těchto tužeb. Víme již, že dě-
 

44

sivý dojem dětské bezmocnosti vzbudil po-
třebu ochrany – ochrany láskou, potřeba
byla splněna otcem; poznání, že tato bez-
mocnost trvá po celý život, mělo za násle-
dek lpění na existenci jiného, tentokráte
však mocnějšího otce. Dobrotivá vláda bož-
ské prozřetelnosti zmírňuje strach z nebez-
pečí života; nastolení mravního světového
řádu zabezpečuje splnění požadavku po
spravedlnosti, jenž v mezích lidské kultury
tak často zůstal nesplněn; prodloužení po-
zemského bytí budoucím životem skýtá
místní i časový rámec, v němž se mají dít
tato splnění tužeb. Odpovědi na problémy
lidské zvídavosti, jako na příklad, jak vznikl
svět a jaký je poměr těla k duši, jsou kon-
struovány na předpokladech této soustavy.
Je velkolepým ulehčením pro duši jedno-
tlivce, když jsou s ní sňaty nikdy docela
nepřekonané konflikty z doby dětství, po-
cházející z otcovského komplexu, a když
jsou řešeny způsobem všeobecně přijatým.
Říkám-li, že to vše jsou iluse, musím vy-
meziti význam tohoto slova. Iluse není totéž,
co omyl, a nemusí také být bezpodmínečné
omylem. Aristotelova domněnka, že hmyz se
plodí ze smetí, která se dodnes udržuje u
nevědomého lidu, byla omylem stejně jako
názor dřívější lékařské generace, že vysí-

45

chání míchy je následek sexuelních výstřed
ností. Bylo by pochybené, říkati těmto omy-
lům iluse. Naproti tomu byla ilusí Kolum-
bova domněnka, že objevil novou námořní
cestu do Indie. Podíl, jaký mělo jeho přání
na této ilusi, je velmi zřetelný. Ilusí je možno
nazvati tvrzení některých nacionalistů, že
indogermané jsou jedinou lidskou rasou,
schopnou kultury, nebo domněnku, vyvrá-
cenou teprve psychoanalysou, že dítě je by-
tost bez sexuálnosti.

Pro ilusi zůstává charakteristickým, že je
odvozena z lidského přání. Blíží se v tomto
směru psychiatrickému bludu, ale liší se i
od něho, nehledě ani ke složitější struktuře
bludu. U bludu vyzdvihujeme jako pod-
statu jeho rozpor se skutečností, iluse ne-
musí být nutně nesprávná, t. j. neuskuteč-
nitelná nebo v rozporu se skutečností. Mě-
šťanské děvče může si na příklad dělat iluse,
že si pro ně přijde princ. Je to možné, také
se událo několik takových případů. Je však
daleko méně pravděpodobné, že přijde Me-
siáš a že založí zlatý věk; podle toho, jaké
má ten, kdo posuzuje, stanovisko, bude na-
zývat tuto víru buď ilusí nebo analogií
bludu. Je těžko nalézti příklady ilusí, které
se vyplnily. Ale mohla by být jedním z nich
iluse alchymistů, že mohou proměniti všech-

46

ny kovy ve zlato. Přání míti mnoho zlata,
tolik zlata, jak jen možno, je velmi oslabeno
naším dnešním názorem na podmínky bo-
hatství, ale chemie nepovažuje již za ne-
možnou proměnu kovů ve zlato. Říkáme
tudíž iluse víře, v jejíž motivaci převažuje
splnění žádosti, a nepřihlížíme při tom k je-
jímu poměru ke skutečnosti, stejně jako
iluse sama se zříká ověření skutečností.

Přikročíme-li po této orientaci opět k ná-
boženským naukám, můžeme si zopakovati:
Jsou vesměs ilusemi, jsou nedokázatelnými,
nikdo nesmí být přinucen k tomu, aby je
považoval za pravdivé, aby jim věřil. Ně-
které z nich jsou tak nepravděpodobné, tak
v rozporu se vším, co jsme pracně zvěděli
o reálnostech světa, že je – s patřičným
ohledem na psychologické rozdíly – může-
me srovnávati s bludy. O reální ceně vět-
šiny z nich nemůžeme pronésti úsudku.
Stejně jako jich není možno dokázati, není
jich možno ani vyvrátit. Víme dosud příliš
málo, než abychom na ně mohli jít kriti-
cky. Záhady světa se objevují našemu bá-
dání jen znenáhla, věda nemůže dnes ještě
na mnohé otázky dát odpovědi. Vědecká
práce je však pro nás jedinou cestou, která
může vésti k poznání skutečností mimo nás.
Je to opět jen iluse, očekáváme-li něco od

intuice a ponofení v sebe; nemūže nam dati
nic než nesnadno vyložitelnė poznatky o
našem vlastnim duševnim Zivoté. Nikdy ne-
mize dati zpravy o otäzkäch, jichž zodpo-
védéní je tak snadné nåbozenskému učeni.
Bylo by rouhånim vyplniti mezeru svou
vlastni libovülí a podle osobního zdání pro-
hlasiti tu & onu soutåst néboZenské sousta-
vy za vice Ci méné pfijatelnou. Na to jsou
tyto otázky priliš vyznamnć, målem by se
dalo fíci рај posvåtné.

Na tomto misté måzeme byt pfipraveni na
nåmitku: Uznaji-li tedy i zaryti skeptikové,
Ze ivrzení nåbozenskå se neda vyvråtit
rozumem, prot bych jim pak пете! vétit,
kdyż tolik pro ‏את‎ mluvi tradice, lidskå
shoda v nich a vse to ûtésné, co je v nich
obsazeno? Ano, prot ne? Stejné jako nikdo
nemüze byt donucen k v&eni, nemúze byt
nikdo donucen k nevéfenf. Ale necht nikdo
si nelibuje v sebeklamu, Ze takovou argu-
mentaci se ubírá po cesté správného mysle-
ni. Dalo-li se kdy co nazvat chatrnou vy-
mluvou, pak je to tento argument. Nevédo-
most züstává nevédomosti; nedá se z ní od-
vodit Zádné právo nččemu vétiti. Zádny roz-
umny človčk by nejednal v jinych vécech
tak lehkomyslné a nespokojil by se s tak
ubohÿm odüvodnéním вуусћ úsudkú a svého

47

zaujeti, jenom v nejvyššich a nejposvätnéj-
Sich vécech si to dovoluje. Ve skutečnosti jsou
to jen snahy predstirati sob⑧ nebo jinym,
ze dosud včii, ačkoliv j 返 davno se vzdal
viry. Když jde o nåbozenské otázky, dopou-
Stéji se lidé všech jen możnych neupfim-
nosti a intelektuålnich nezpüsobü. Filoso-
fové roztahuji vyznam slov, ай v nich ne-
zústane skoro ničeho z pūvodniho smyslu.
Rikaji »Büh« néjaké mlhavé abstrakci,
kterou si vytvorili, a jsou pak také deisty,
lidmi, kterí vēri v boha pied tvåri všeho
svéta, Mohou se sami vychloubat, Ze naëli
vyšši, čistši pojem boha, ačkoliv jejich bih

je jen bezpodstatnym stinem a ne již moc-

nou osobnosti z nåbozenského učeni. Kritiko-
vé trvaji na tom, nazyvati človčka, jenž se
priznal К pocitu lidské malosti a bezmocnosti
vuči velikosti svēta »hluboce nåbozenskym«,
ačkoliv tento pocit neni podstatou n&božnosti,
nybrž teprve dalši jeji krok, reakce, kter4
hledi odpomoci tomuto pocitu. Kdo nejde
dal, kdo se pokorné spokoji nepatrnou
ülohou človčka v nesmirném svčič, je
dokonce nenáboZny v nejvlastnčjšim smyslu
slova.

Neni úcelem tohoto rozboru zaujimat
sianovisko k hodnot⑧ pravdy nåbozenskych
nauk. Staëi nåm, Ze jsme zjistili, Ze jsou

48

svou psychologickou povahou ilusemi. Ale
neni pro⑧ tajiti, Ze tento objev må téz
značny vliv na naše stanovisko К otázce, jež
se musi zdát mnohym nejdûlezitéjsi. Vime
priblizné, za kterych dob a jakymi lidmi
byly styofeny nåbozenské nauky. Zjistime-li
jestå z jakych pohnutek se to stalo, doznä
naše stanovisko k nåbozenské otázce zna-
telné zmény. Rikåme si, Ze by bylo velice
krásné, kdyby byl bih, stvofitel svēta a do-
brotivá prozfetelnost, kdyby existoval mrav-
ni svčtovy тад a život na onom sv⑧t& ale
je to velice divné, že je to všechno takové,
jak si to musime prat. A bylo by jesté po-
divnčjši, kdyby se bylo рода о našim ubo-

hym nevzdtlanym a nesvobodnym prapfed-
küm rozlustiti všechny tyto obtizné svétové
zähady.

VIL

Jakmile jsme poznali, že n&boženskć nauky
jsou ilusemi, naskytuje se ihned 08181 otáz-
ka, neni-li podobného druhu i jinÿ kulturni
majetek, kterého si velmi vázíme a jimz da-
våme ovlådati svûj Zivot. Nemaji-li byt na-
zvåny ilusemi predpoklady, jez rozhodují o
našem státním zfízením, nejsou-li kaleny po-

4 49